Escape

Dneska ráno jsem utekla před minulostí. Doslova. Průměrný, nudný a stereotypní ráno bylo přerušeno nečekanou srážkou se ztělesněným dřívějškem. Možná jsem se k tomu měla postavit statečně a čelem, ale ta část mozku, co má tohle na starosti, měla zrovna přestávku. S děsem v očích a ve tváři jsem ZBABĚLE utekla. Myslím, že takhle rychlej útěk pardubický nádraží nezažilo od doby, kdy tam policie naposledy honila bezdomovce. A právě úprk bylo vlastně to nejlepší řešení. Anebo jsem jen pouhej srab. Kdo ví, spíš ano, vždyť jsem přece ten odpad, co má pořád štěstí s měkkým i, málo trpí a má všehovšudy jen dva démony (a jeden z toho je rum) . Nemluvě o plamenech čí dokonce o plamíncích.