God bless her

Mám důvod ke vzpomínkám na naši nebohou, leč kouzelnou kočku, protože dnes to jsou přesně dva roky od jejího neslavného skonání. Ke konci života už byla natolik nemocná, že to pro ni nejspíš bylo vysvobození. Jela jen na prohlídku k veterináři zabalená v dece...no a zpět domů se vrátila jen ta deka. Bylo jí tehdy 9 roků. Prožila jsem s ní celou základní školu. Nikdy na ni nezapomenu. Byla milá a hodná, ne tak falešná jako většina ostatních koček. Fňuk.

Radši budu místo smutku okukovat Kapranose. Opět.

Den po Velkém Pátku

Toto jsem večer 15. dubna poslouchala pořád a pořád dokola, myslela jsem, že všechno bylo v pohodě, že můj včerejší morální úpadek je zažehnán, ale nebylo tomu tak. To jsem však tehdy nemohla tušit. A do toho mi přišla zpráva, ve které stálo cosi o přešívání a alkoholu. No a jak je to dneska....

Autolux - Asleep At The Trigger

Klídek, pohoda, Boards of Canada

Poslouchám Autolux,
přemýšlím,
vzpomínám.
A přišla jsem jen na to, že mám kolem sebe hrozně fajn lidi. Že soundtrack ke Smrti panen mi je opravdu souzen, že babička kradla dřív z práce krabice fidorek, že musím napsat do školy pitomou úvahu na švihlý téma a že vanilkový Nescafé je naprosto delikátní. A ještě podotknu, že vztahy navázané v trolejbusích samozřejmě nemají žádnou zářivou budoucnost, ale přesto ze mě ta nenávist vůči Cow-bitchovi nevymizela ani po dvou letech. Debil.

Foto pana Rudiše přidávám jen tak, ha. Dokonce i Nebe pod Berlínem jsem četla.

Konečně

čtvrtek 28.9.2006, 13:25, Prima

**** jeden z mých nejoblíbenějších filmových skvostů****

www.paneboze.cz

Tento příspěvek je sice vytvářen v podroušeném stavu, ale chtíč napsat sem něco byl silnější než moje momentální neschopnost, hehe. Omlouvám se za případné chyby, ale třeba mi tohle přijde zítra ráno dobrý.
Minulá sobota v Liberci byla naprosto úžasná po všech stránkách, zejména po té hudební, kdy Pavilon M2 k mému nebohému srdci přirostli snad ještě víc ( to snad už ani nejde ), rozplakali mě, uvedli do jiných světů a divím se, že jsem se domů v pět ráno, kdy řídila nebohá Simonka, vrátila celá, i se svou starou duší, protože to byl neskutečný očistec. A pokud to byl opravdu poslední koncert, tak....Tak odešel kus mě. No vážně. Ale Liberec byl třeba i o ZOO, Hukotovi, Ještědu, opilosti, ne mé, a o rumu a o té milé paní, co nám prodala hrušky (koupeny na mé výslovné přání) a další vitamínové bomby na okraji vozovky za Jičínem, zkrátka bylo to moc moc příjemné odreagování od toho chvílemi pitomého světa tady, včetně hry " myslím věc" a s ní spojené neutuchající otázky : " A bude mi hodně špatně, když to sním? "
Čekám, kdy se konečně zastavím a udělám si alespoň jedno odpoledne sama pro sebe, zatím se to nedaří....I můj týdennní kulturní život podle toho vypadá: skoukla jsem útržky DVD Underworld (chodím za školu, pardon), poslechla si Air, oslavila jedny narozeniny, rozloučila se s jedním kosmopolitou, posteskla si po prázdninových Sunshine a Franz Ferdinand, učila jsem se, ano, vyslechla jednu velmi interesantní historku o ostříhaných vlasech jednoho velkého muže a hlavně lítala z místa na místo! A dnes jsem si uběhla své slavné tři kilometry v hodině tělesně výchovy, nikdy bych nepřepokládala, že mě k tomuto zoufalému činu s mou chabou výdrží někdo donutí, ale paní učitelka Koberová mě rychle vyvedla z omylu. Pro nezaujatého pozorovatel nudný život, pro mě extrém.

A v tom mém neustálém vzpomínání na slavné časy jsem si uvědomila jeden z těch zážitků z kategorie nejvíc nezapomenutelných : Když po prasklé pneumatice autobusu a zoufalém autostopu jsem z vrcholu jakéhosi kopce z dálky poprvé zahlédla ten monstrózní megaareál u letiště v Táboře pří loňském Love Planet 2005. To byla pro mě hrozná síla. A to jsem ještě netušila, co všechno mě tam čeká....

Foto River for Sale tu není jakousi náhodou, ale je to dík za Hukotovu toleranci bárbín s kaštanovou parukou a za jeho báječnou imitaci mistra Jacksona.


Rezervní nadpis tohoto příspěvku zněl Pod bobrem se blýská (snad na lepší časy?). Raději neriskujte a na tu adresu se nedívejte. Fakt.

Ještě není ten správný čas na nádivku

Babí léto je letos moje jaro.
Tolik nových zážitků, tolik citově vypjatých okamžiků, tolik slz, štěstí, zmaru....To všechno byl můj poslední týden. Všechno, co se pomalu táhlo půl roku, před pár dny vybouchlo a má to svoje následky. Citová žďímačka. Doslova. Ale žiju a to je hlavní. Sice mě dokážou i Beatles rozplakat při hodině angličtiny, ale já se nedám. Dělám věci, co jsem v životě nedělala, směju se věcem, kterým jsem se nikdy předtím nesmála, mám pocit, že všechno záleží na mně a na mém rozhodnutí, že za všechno můžu, najednou si hraju na odbornici v optice, nesmyslně se řehtám při vyslovování abecedy a žeru banány. Co já jsem jen dělala ubohého před rokem proti současnosti. Po večerech nepláču, směju se. Pláčou jiní, sakra, jen já ne. To jsem tak bezcitná? Na povel se rozbrečet neumím. Ale asi bych měla. Omlouvám se všem, kterým nějakým způsobem ubližuju, je mi líto, že narazili na tak neuvěřitelný hovado, na mě. Já neumím nic pořádně vysvětlit, pardon. Chabá omluva...

A dnes....dnes se ten mixér dovrší. Pavilon M2. Naposled. Bojím se, těším se, možná by i ta slza ukápnout mohla. Viva Liberec!

Chci zas do Paříže. Nesmírně magické místo.

( nadpis tohoto příspěvku plně koresponduje s obsahem...nebo ne? )

Už nikdy neslyšet At The Drive-In v opilosti a nevzpomínat

Smrt třeťačkám z Dašickýho gymplu! Tak, osobní záležitost máme vyřešenou.
Novo-školně-roční předsevzetí - a teď už vážně: Končím s kvanty tvrdého alkoholu. Přestože mi velmi chutná, žaludek je jiného názoru, znám už pár záchodových mís mých kamarádů a rána bývají ještě mnohem víc tragická. Dokážu to!

Všechny zajímá, kam půjdu na vysokou školu. A nedokážou pochopit, že ještě jasno absolutně nemám. Vždyť jsem ve třeťáku. A co se týče školy, zatím se nechytám, jsem z prázdnin zvyklá flákat se, takže nejsem schopná si momentálně zapamatovat ani stránku v sešitě. A učitelka, co se mnou měla čest poprvé v životě, mě hned nazvala puberťačkou, která si neváží druhých. Asi se v lidech fakt vyzná. Tělocvik tedy bude "veselý".

Potřebuju se vykřičet...aby to všichni slyšeli. Třeba to, že je hodně důležitý se nevzdávat.
Jdu se ponořit do světa básní.

Jsem jenom trapná a hysterická fanynka Franz Ferdinand

Franz Ferdinand hrající Sexy Boy od Air??? Nebo FF versus Pink Floyd? Či snad What You Waiting For původně od Gwen Stefani v podání mnou zbožňovaných Skotů? Žádný problém - tady se dá naleznout i spoustu jiných rarit...
A škola mě štve snad víc než jsem očekávala (dnes na mou hlavu nejméně třikrát padlo slovo šeřík). Tak myslím na před chvílí skončený, ale kouzelný prázdniny...

Et il y a une trés intéressante m-p-trois de Boards of Canada / Peacock Tail.

It's you that I adore (you'll always be my whore)

Jo, prázdniny byly super, nezapomenutelný, rok od roku lepší. Už jsem je zakončila. Posledních 14 dní mi zase všechno převrátily a vedly k uvědomění si, že všechno mít nemůžete. Slyšela jsem na svou hlavu záplavu věcí, o kterých budu přemýšlet ještě hodně dlouho. Jo, to asi k dospívání patří. Mám sakra divnou náladu, neříkám přímo smutnou, ale i tak bych nejradši svoje poslední chvilky volna trávila s lahví rumu. A teď jako nikdy dřív potřebuju slyšet, že mě mají rádi ti, za který bych i já dala cokoliv. A taky některý lidi ze svý minulosti nesmažete nikdy. Ale já jsem vlastně v základu tak šťastná. Ano, sejdeme se na psychiatrii. Pletu pátý přes devátý.
A poslouchám teď dokola jednu kurevsky úžasnou skladbu, nebudu říkat kterou, která mi mi připomíná věci sladký i trpký.
Ano, jsem šťastná. Věříte?

A nepouštějte křečky z klecí.