Kdo je ta holka na baru? No já nevim, ale je mi nějaká povědomá...

Je špatný chovat naprostou averzi k Rusku? Ke všemu ruskýmu? K vodce, k azbuce, k Rusům, k Ruskám? Vím, že v tom nejsem sama. Každopádně já v sobě tuhle nesnášenlivost chovám a ne jen proto, že je sobota v noci, kdy mám takovou zvláštní náladu. Ne, já ne že bych ten alkoholickej národ nenáviděla, já se jim směju. Klasickej záběr z Ruska: vesničani v beranicích, co pijou vodku z půllitrů, nechodili do školy, tak jsou negramotný (dobře, tak aspoň omezený jsou určitě) a každej druhej má ve tváři výraz jako vrah. Nejdivnější a nejunikátnější národ na světě. A když už to jednou vypadalo, že mi možná Rusáci přestanou tak moc vadit, narazila jsem na pitomečka, co na nás tou svou hatmatilkou hulákal, že do lůžkovýho vozu nemůžeme (+ další, co v Praze v Tescu na Národní rozflákal všechny lahváče u pokladny). Za tuto "lásku" může jedna konkrétní osoba. A taky 6. leden, pitomej 6. leden, kterej všechno převrátil. Ten den, kterej se mi z hlavy nikdy nevymaže. Ten večer, kdy se mi poprvé za 16 a půl roků života zhroutilo všechno, hlavně iluze. Do toho hráli Kenzari's Middle Kata, vůbec jsem si je neužila a navíc nějakej chytrák navolil do jukeboxu Pyramid Song od Radiohead - snad aby mi bylo ještě hůř. A bohužel se mi všechno neustále vrací, i ty nejmenší detaily. I přesto, že je po všem.
Takže tohle je vlastně taková odpověď na možnou otázku "Váš nejhorší životní zážitek", kdy jsem postupovala od obecnýho ke konkrétnímu.

Příští týden se začne psát kapitola "Život slaměné vdovy".