Vojto, můžu se s tebou vyfotit?

Tak je to přesně rok. Neuvěřitelné. Pamatuju si to jako dnes, co jsem měla na sobě, co jsem si tenkrát koupila na nádraží, že Lenka přijela s novou ofinou a v červeným svetru, co měla Petra v plánu, že koncert Khoiby ve Žluťáku byl super, že se mě nějaká slečná na záchodě ptala, jestli nechci pomoct, zkrátka snad každou minutu. Ale byl to strašně divnej večer, kdy jsem měla tendence odtamtud kolikrát utýct, brečet, křičet, ale dodnes plně nechápu proč. Ať už to ale tehdy bylo jakkoliv, důležitý je, jak to je dneska. Když jsem si s oním člověkem, s kterým jsem se 27.října 2005 seznámila, podala ruku, bylo to tak podivně zvláštní.
Nebojím se říct, že to bylo jedno z těch životních setkání. Jeden člověk vám skutečně od základů může změnit život a úplně ho převrátit, zatemnit vám mozek, ukázat spoustu novýho, zapomenout na starý. Já teď a já před rokem jsou dvě různý a nesrovnatelný osoby. Tehdy bych si koupila colu, teď rum nebo víno. Nenosila jsem sukně, teď ano. Poslouchala jsem pofidérní kapely. A není to jen o takovýchto maličkostech. Nezmůžu se na nic víc než na velké a upřímné děkuju.

Pozn.: Jasně, Ramenáči, s tebou taky slavím rok!
Pozn.: Všichni se napakujte zásobama a vzhůru do zákrytů. Bude válka, třetí světová nebo dívčí, to se ještě uvidí.