Poslouchám Autolux,
přemýšlím,
vzpomínám.
A přišla jsem jen na to, že mám kolem sebe hrozně fajn lidi. Že soundtrack ke Smrti panen mi je opravdu souzen, že babička kradla dřív z práce krabice fidorek, že musím napsat do školy pitomou úvahu na švihlý téma a že vanilkový Nescafé je naprosto delikátní. A ještě podotknu, že vztahy navázané v trolejbusích samozřejmě nemají žádnou zářivou budoucnost, ale přesto ze mě ta nenávist vůči Cow-bitchovi nevymizela ani po dvou letech. Debil.
Foto pana Rudiše přidávám jen tak, ha. Dokonce i Nebe pod Berlínem jsem četla.
24 září 2006
Klídek, pohoda, Boards of Canada
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
6 komentářů:
Vis bejby, to ze nevysel tobe vztah z trolejbusu neznamena ze to nevychazi vubec; hehehe
ok, měním větu na: vztahy navázané v trolejbusích pro mě nikdy neměly a nebudou mít zářivou budoucnost.
heh... ze by? pro me asi take ne... ale! co vztahy navazane na pracovisti?? :D))
...to je Ondra prevlecenej za Rudise???...2krat metr
elegantní dvoumetrák s kávou a s novinami v podpaží: ne, to je Rudiš převlečenej za Ondru! :))
sonyw: no když se pak s tím dotyčným na pracovišti musíš vídat každý den a neleze ti to krkem...dejme tomu:)
hele já brácha jsme si sice tak trochu podobní, ale já se tím nerad chlubím...
S tím soundtrackem k filmu Smrt Panen jsem se poprvé a naposledy stal dýdžejem, který prohloubil emoce a dokázal i někoho rozplakat.....
Okomentovat