Vzpomínky, duševní rozklad .......... a Smrt panen

Žiju ze vzpomínek. Dokážu strávit celej den neustálým vzpomínáním na události, který mě potěšily, rozesmály až k pláči, na podrazy, který mě dodnes hryžou v hlavě, na období, kdy bylo všechno fajn, na dětství, na doby, kdy jsem byla na dně, na "obyčejný" věci, který ostatní nechaj v klidu, ale mě při jejich vyslovení naskakuje husí kůže. Na lidi, s kterýma jsem si dřív rozumněla a nyní o nich třeba nevím nic. Vzpomínám i na zážitky z nedávných dní a znovu a znovu si je přemítám v hlavě.
Vzpomínky jsou úžasná věc, uznávám fotky, videa a jiný záznamy, ale to, na co opravdu nechcete nikdy zapomenout, nosíte v hlavě. Mám doma krabice plný takovejch pitominek, který však nemám srdce vyhodit, protože ke každý se váže nějakej, byť sebemenší příběh.

Příklad:

• desítky jízdenek, z metra, ze všech výletů a exkurzí, z vlaků, ze zahraničí
• stovky dopisů plných hovadin, co jsme si psaly s Petrou nejen na základce nejen při vyučování
• program festivalu, kde jsem byla před dvěma lety i na kterým jsem v životě nebyla + všechny vstupenky z akcí, který jsem navštívila
• stuha, kterou jsem měla ovazáný vánoční dárek
• satanovo pexeso
• etikety z lahví
• nikdy nevyplněný pohlednice
• čmáranice, co jsem si malovala se sestřenkou, když jí byly sotva dva roky
• ukradený lamety a řetěž vánočních stromků po celý republice
• papír s nápisem JSEM ČUBKA
• plechovka od Semtexu
• igelitový rukavice ukradený kdesi na benzínce
• kameny z hor
• kaštan z Petřína
• zapalovač, co nikdy nehořel
• voňavý krabičky a obaly od všech různejch balzámů na rty ( jeden z nejsilnějších vzbuzovačů vzpomínek)
• plastová lžíce
• účtenky

....atd, atd. O tu krabici nechci nikdy přijít. Když mi není nejlíp, ona je to první, po čem sahám. Zrovna v poslední době mi je úzko. Jedinej můj krok mi může přivodit naprostý štěstí nebo zároveň totální depresi, z který se jen tak nevyhrabu. Nelze to předvídat. To nemám na mysli nic konkrétního. Moje duše je v tenhle moment jako domeček z karet. Hrozí, že se zhroutí, kolem fouká vichr, zuřivě hledám lepidlo, abych ho zajistila, ale nemůžu ho za žádnou cenu najít. Sakra. Nikdy nebudu šťastná na 100%. Honem, vyhrabat v mysli nějaký úžasný vzpomínky!

A mimochodem, kdybych někdy měla vyhodnocovat žebříček mých nejoblíbenějších alb, určitě by tam nechyběl soundtrack ke Smrti panen od Air, no jo, já a Air, pochopitelně. Tu desku zbožňuju, protože má pro mě nepopsatelnou a kouzelnou atmosféru, i díky VZPOMÍNKÁM, jasně, jsem u toho zase. A po každým jejím poslechu jsem citově rozložená, naměkko a doslova piclá.