++*++*++*++

Prosím, ať je to jen sen a já se co nejrychleji probudím. Ať se vrátí čas, ať je všechno jinak. Mohla to být všechno jen hra, ale legrace už dávno skončila. Prožívám nejhorší období svýho života. A když už se to konečně zdá být všechno relativně ok a udělám definitivní a důležitý rozhodnutí, další týden mi přichystá další a ještě krutější past. Jsem v koncích a nevím, jak dál, bohužel. Nejhorší je fakt, že toto sama neovlivním. Někdo si přeje, abych nebyla nikdy šťastná. Ale já mám na to právo jako každej jinej, sakra. Tak proč??? Nechápu to.

Vojto, můžu se s tebou vyfotit?

Tak je to přesně rok. Neuvěřitelné. Pamatuju si to jako dnes, co jsem měla na sobě, co jsem si tenkrát koupila na nádraží, že Lenka přijela s novou ofinou a v červeným svetru, co měla Petra v plánu, že koncert Khoiby ve Žluťáku byl super, že se mě nějaká slečná na záchodě ptala, jestli nechci pomoct, zkrátka snad každou minutu. Ale byl to strašně divnej večer, kdy jsem měla tendence odtamtud kolikrát utýct, brečet, křičet, ale dodnes plně nechápu proč. Ať už to ale tehdy bylo jakkoliv, důležitý je, jak to je dneska. Když jsem si s oním člověkem, s kterým jsem se 27.října 2005 seznámila, podala ruku, bylo to tak podivně zvláštní.
Nebojím se říct, že to bylo jedno z těch životních setkání. Jeden člověk vám skutečně od základů může změnit život a úplně ho převrátit, zatemnit vám mozek, ukázat spoustu novýho, zapomenout na starý. Já teď a já před rokem jsou dvě různý a nesrovnatelný osoby. Tehdy bych si koupila colu, teď rum nebo víno. Nenosila jsem sukně, teď ano. Poslouchala jsem pofidérní kapely. A není to jen o takovýchto maličkostech. Nezmůžu se na nic víc než na velké a upřímné děkuju.

Pozn.: Jasně, Ramenáči, s tebou taky slavím rok!
Pozn.: Všichni se napakujte zásobama a vzhůru do zákrytů. Bude válka, třetí světová nebo dívčí, to se ještě uvidí.

HK_Tesla, Pavilon M2_Pavilon M2_21.10.2006

Vím, že to teď budou mít na blogu všichni, ale já musím taky. To, co se dělo včera na Tesle v Hradci, bylo prozatimním vyvrcholením mého hudebního a kulturního života, citovou bouří, něčím nepopsatelným. Poslední koncert Pavilon M2 se Zbyňkem a asi na dlouhou dobu vůbec. Pár návštěvníkům po vystoupení-včetně mě-nezbývalo nic jiného něž půl hodiny mlčet a čumět s otevřenou pusou před sebe. A navíc když zahráli hned na začátek Under the Hoofs a taky Your greatest day, že jo. Včerejšek ve mně zůstane na spoustu let zarytý a na návrat PM2 budu klidně čekat ještě víc let. Děkuju, děkuju, skláním poklonu a vyslovuji neskonalý obdiv.

A kdybys třeba chtěla večer někam jít, vem si pláštěnku, bude pršet

Drazí, určitě si zajděte do kina na Grandhotel. Nejsou to Samotáři, není to Jedna ruka netleská - a právě proto doporučuju. Když už ne ten děj, prostředí Ještědu vás dostane, stejně jako mě.



A jinak jsem "prožila" první vernisáž v životě ( miluji Staroměstské náměstí a kněze, kteří mě táhnou do auta a zvou na faru), začala nakupovat na zimu, skoro propadám z chemie a marně jsem čekala na Ligera, který se nakonec ale nedostavil, protože si spletl Pardubice s Berlínem.
A už za pár chvil razím do HK na na dlouhou dobu poslední koncert Pavilon M2, moc se těším, dojem nebudu mít zkažen alkoholem, protože to, co se dělo včera večer/v noci venku a později u mě v pokoji zajistilo mou abstinenci. Fuj. A pak že nežiju kulturně.

No a ještě jednu reklamu sem hodím. S tím souvisí mé srdečné přání pro slečnu, která je sestřenicí největšího zloděje v okolí, ať ti to vyjde, drahá.

It's just a game of love

Bolí to, když se máte s někým rozloučit. Ale ne proto, že někam odjíždí, ta dotyčná osoba je stále ve vaší blízkosti. Před pár měsíci jsem chtěla všechno změnit, chtěla jsem, ne jen z trucu, věřila jsem tomu. I přes pár hluchých a bolestivých chvil jsem to dokázala (my jsme to dokázali), ale minulost vás dostihne vždycky a rozum najednou zůstane mraky mil za vámi. Nastupuje srdce a tomu neporučíte. A proto jsem teď v situaci, v jaký jsem. Dělám tlustou čáru za miliónem pěknejch věcí. Ale stejně se mi to v srdci uhnízdilo. Doufám, že mě fakt, že jsem strašně ublížila člověku, kterýho si neuvěřitelně vážím, nebude pronásledovat napořád. No a taky to, že jsem ztratila kontakt s dalšíma super lidma. Teď jsem byla nejmíň 14 dní ulhaná a bezcitná svině a to mám za to.
Teď věřím něčemu, co rok procházelo ohromnýma překážkama, stálo to mnoho obětí a právě proto je to tak silný. Doufám. Vždyť právě tomuhle jsem věnovala celejch 12 měsíců svýho života. A srdce zase vítězí.

A v tomhle songu je to pro mě všechno schovaný. Neptejte se co. Zkrátka všechno.

Goro - Reiko

Nevím

Beseda s Radkem Hanykoviczem, s tím, který byl odsouzen v Thajsku za pašeráctví drog a poté po zkrácení trestu převezen do ČR. Velmi sugestivní vyprávění životního příběhu bez happy endu a s poučením.

Naučit se Splav od Šrámka a všechny kosti v těle latinsky.

Ždímání kapesníčků na posledním koncertě Pavilon M2 se odkládá na 21. října do Pavilonu M2.

Setkání s Míšou N. a jejími 30 houskami na grilování po letech. Dva a půl roku jsme spolu neprohodily ani slovo a přitom jsme spolu vycházely v dobrém celých devět školních let. A tak to bylo hodně zvláštní, Míša z hovoru vyvodila jen jediný závěr - že jsem pořád tak stejně praštěná. Když už jsem u tý praštěnosti, proč se většina "mužů" tváří, jako že právě "ženy" s takovýmto druhem postižení nemají v lásce?? Nechápu (čau Cow-bitchi).

Květiny. Pět žlutých růží a jenom pro mě. Před dveřmi bytu.
Konec klidu.
Otázka: jaký šampón používáš?
Křik, silné emoce, naléhání. Omluvy, VINA. Úleva.
Srdce ve zmatku a na miliardu kusů, nejistota, co dál....? A přitom tak neuvěřitelné jistoty, ale strach je vyslovit.

Můj poslední týden. Náš první měsíc, Ondro.

Má bible pro uplynulý týden.....

...... Battle, hlavně díky za Battle. Symbolizuje jedno naprosto šílený období mojí existence.

Spadne vám tam to dítě a sežerou ho surikaty!

Vydali jsme se do Prahy do ZOO ( v so, po o, s Woo). Kdo s námi nebyl prohloupil, byl to bezchybný den a ještě teď mě bolí břicho z toho smíchu. Petra dlouhé hodiny hrála těhotenství a lidi jí to sežrali, víc času než obdivováním zvěře všeho druhu jsme trávili posedáváním na každé druhé lavičce nebo řáděním na skluzavce. Ta trójská zahrada je do detailu promyšlená, dokonalá, připadalo mi to vše na svém místě a tímto skládám poklonu všem pracovníkům, kteří do tohoto místa vkládají své úsilí.
Hitparáda nejlepších, nejhezčích, nejroztomilejších a nejobdivovanějších zvířat, co jsem viděla:

• lední medvěd
• panda červená
• kotulové (takový malý vlezlý opice)
• tučňáci
• surikaty (hrdinky budoucích béčkových hororů - viz foto)
• Ondra a Filip, Dan a Dvoumetrák
• prase

Červeno-černé pruhované rukavice z H&M mě pořád hryžou v hlavě. Návrat do reálného života bývá vždycky těžký. A navíc jsem se probudila s takovou blbou náladou, že to hned někdo odnesl, i když mi to teď je hodně líto. Zase se bojím příštích dní a mám k tomu oprávněný důvod.

God bless her

Mám důvod ke vzpomínkám na naši nebohou, leč kouzelnou kočku, protože dnes to jsou přesně dva roky od jejího neslavného skonání. Ke konci života už byla natolik nemocná, že to pro ni nejspíš bylo vysvobození. Jela jen na prohlídku k veterináři zabalená v dece...no a zpět domů se vrátila jen ta deka. Bylo jí tehdy 9 roků. Prožila jsem s ní celou základní školu. Nikdy na ni nezapomenu. Byla milá a hodná, ne tak falešná jako většina ostatních koček. Fňuk.

Radši budu místo smutku okukovat Kapranose. Opět.

Den po Velkém Pátku

Toto jsem večer 15. dubna poslouchala pořád a pořád dokola, myslela jsem, že všechno bylo v pohodě, že můj včerejší morální úpadek je zažehnán, ale nebylo tomu tak. To jsem však tehdy nemohla tušit. A do toho mi přišla zpráva, ve které stálo cosi o přešívání a alkoholu. No a jak je to dneska....

Autolux - Asleep At The Trigger

Klídek, pohoda, Boards of Canada

Poslouchám Autolux,
přemýšlím,
vzpomínám.
A přišla jsem jen na to, že mám kolem sebe hrozně fajn lidi. Že soundtrack ke Smrti panen mi je opravdu souzen, že babička kradla dřív z práce krabice fidorek, že musím napsat do školy pitomou úvahu na švihlý téma a že vanilkový Nescafé je naprosto delikátní. A ještě podotknu, že vztahy navázané v trolejbusích samozřejmě nemají žádnou zářivou budoucnost, ale přesto ze mě ta nenávist vůči Cow-bitchovi nevymizela ani po dvou letech. Debil.

Foto pana Rudiše přidávám jen tak, ha. Dokonce i Nebe pod Berlínem jsem četla.

Konečně

čtvrtek 28.9.2006, 13:25, Prima

**** jeden z mých nejoblíbenějších filmových skvostů****

www.paneboze.cz

Tento příspěvek je sice vytvářen v podroušeném stavu, ale chtíč napsat sem něco byl silnější než moje momentální neschopnost, hehe. Omlouvám se za případné chyby, ale třeba mi tohle přijde zítra ráno dobrý.
Minulá sobota v Liberci byla naprosto úžasná po všech stránkách, zejména po té hudební, kdy Pavilon M2 k mému nebohému srdci přirostli snad ještě víc ( to snad už ani nejde ), rozplakali mě, uvedli do jiných světů a divím se, že jsem se domů v pět ráno, kdy řídila nebohá Simonka, vrátila celá, i se svou starou duší, protože to byl neskutečný očistec. A pokud to byl opravdu poslední koncert, tak....Tak odešel kus mě. No vážně. Ale Liberec byl třeba i o ZOO, Hukotovi, Ještědu, opilosti, ne mé, a o rumu a o té milé paní, co nám prodala hrušky (koupeny na mé výslovné přání) a další vitamínové bomby na okraji vozovky za Jičínem, zkrátka bylo to moc moc příjemné odreagování od toho chvílemi pitomého světa tady, včetně hry " myslím věc" a s ní spojené neutuchající otázky : " A bude mi hodně špatně, když to sním? "
Čekám, kdy se konečně zastavím a udělám si alespoň jedno odpoledne sama pro sebe, zatím se to nedaří....I můj týdennní kulturní život podle toho vypadá: skoukla jsem útržky DVD Underworld (chodím za školu, pardon), poslechla si Air, oslavila jedny narozeniny, rozloučila se s jedním kosmopolitou, posteskla si po prázdninových Sunshine a Franz Ferdinand, učila jsem se, ano, vyslechla jednu velmi interesantní historku o ostříhaných vlasech jednoho velkého muže a hlavně lítala z místa na místo! A dnes jsem si uběhla své slavné tři kilometry v hodině tělesně výchovy, nikdy bych nepřepokládala, že mě k tomuto zoufalému činu s mou chabou výdrží někdo donutí, ale paní učitelka Koberová mě rychle vyvedla z omylu. Pro nezaujatého pozorovatel nudný život, pro mě extrém.

A v tom mém neustálém vzpomínání na slavné časy jsem si uvědomila jeden z těch zážitků z kategorie nejvíc nezapomenutelných : Když po prasklé pneumatice autobusu a zoufalém autostopu jsem z vrcholu jakéhosi kopce z dálky poprvé zahlédla ten monstrózní megaareál u letiště v Táboře pří loňském Love Planet 2005. To byla pro mě hrozná síla. A to jsem ještě netušila, co všechno mě tam čeká....

Foto River for Sale tu není jakousi náhodou, ale je to dík za Hukotovu toleranci bárbín s kaštanovou parukou a za jeho báječnou imitaci mistra Jacksona.


Rezervní nadpis tohoto příspěvku zněl Pod bobrem se blýská (snad na lepší časy?). Raději neriskujte a na tu adresu se nedívejte. Fakt.

Ještě není ten správný čas na nádivku

Babí léto je letos moje jaro.
Tolik nových zážitků, tolik citově vypjatých okamžiků, tolik slz, štěstí, zmaru....To všechno byl můj poslední týden. Všechno, co se pomalu táhlo půl roku, před pár dny vybouchlo a má to svoje následky. Citová žďímačka. Doslova. Ale žiju a to je hlavní. Sice mě dokážou i Beatles rozplakat při hodině angličtiny, ale já se nedám. Dělám věci, co jsem v životě nedělala, směju se věcem, kterým jsem se nikdy předtím nesmála, mám pocit, že všechno záleží na mně a na mém rozhodnutí, že za všechno můžu, najednou si hraju na odbornici v optice, nesmyslně se řehtám při vyslovování abecedy a žeru banány. Co já jsem jen dělala ubohého před rokem proti současnosti. Po večerech nepláču, směju se. Pláčou jiní, sakra, jen já ne. To jsem tak bezcitná? Na povel se rozbrečet neumím. Ale asi bych měla. Omlouvám se všem, kterým nějakým způsobem ubližuju, je mi líto, že narazili na tak neuvěřitelný hovado, na mě. Já neumím nic pořádně vysvětlit, pardon. Chabá omluva...

A dnes....dnes se ten mixér dovrší. Pavilon M2. Naposled. Bojím se, těším se, možná by i ta slza ukápnout mohla. Viva Liberec!

Chci zas do Paříže. Nesmírně magické místo.

( nadpis tohoto příspěvku plně koresponduje s obsahem...nebo ne? )

Už nikdy neslyšet At The Drive-In v opilosti a nevzpomínat

Smrt třeťačkám z Dašickýho gymplu! Tak, osobní záležitost máme vyřešenou.
Novo-školně-roční předsevzetí - a teď už vážně: Končím s kvanty tvrdého alkoholu. Přestože mi velmi chutná, žaludek je jiného názoru, znám už pár záchodových mís mých kamarádů a rána bývají ještě mnohem víc tragická. Dokážu to!

Všechny zajímá, kam půjdu na vysokou školu. A nedokážou pochopit, že ještě jasno absolutně nemám. Vždyť jsem ve třeťáku. A co se týče školy, zatím se nechytám, jsem z prázdnin zvyklá flákat se, takže nejsem schopná si momentálně zapamatovat ani stránku v sešitě. A učitelka, co se mnou měla čest poprvé v životě, mě hned nazvala puberťačkou, která si neváží druhých. Asi se v lidech fakt vyzná. Tělocvik tedy bude "veselý".

Potřebuju se vykřičet...aby to všichni slyšeli. Třeba to, že je hodně důležitý se nevzdávat.
Jdu se ponořit do světa básní.

Jsem jenom trapná a hysterická fanynka Franz Ferdinand

Franz Ferdinand hrající Sexy Boy od Air??? Nebo FF versus Pink Floyd? Či snad What You Waiting For původně od Gwen Stefani v podání mnou zbožňovaných Skotů? Žádný problém - tady se dá naleznout i spoustu jiných rarit...
A škola mě štve snad víc než jsem očekávala (dnes na mou hlavu nejméně třikrát padlo slovo šeřík). Tak myslím na před chvílí skončený, ale kouzelný prázdniny...

Et il y a une trés intéressante m-p-trois de Boards of Canada / Peacock Tail.

It's you that I adore (you'll always be my whore)

Jo, prázdniny byly super, nezapomenutelný, rok od roku lepší. Už jsem je zakončila. Posledních 14 dní mi zase všechno převrátily a vedly k uvědomění si, že všechno mít nemůžete. Slyšela jsem na svou hlavu záplavu věcí, o kterých budu přemýšlet ještě hodně dlouho. Jo, to asi k dospívání patří. Mám sakra divnou náladu, neříkám přímo smutnou, ale i tak bych nejradši svoje poslední chvilky volna trávila s lahví rumu. A teď jako nikdy dřív potřebuju slyšet, že mě mají rádi ti, za který bych i já dala cokoliv. A taky některý lidi ze svý minulosti nesmažete nikdy. Ale já jsem vlastně v základu tak šťastná. Ano, sejdeme se na psychiatrii. Pletu pátý přes devátý.
A poslouchám teď dokola jednu kurevsky úžasnou skladbu, nebudu říkat kterou, která mi mi připomíná věci sladký i trpký.
Ano, jsem šťastná. Věříte?

A nepouštějte křečky z klecí.

!!!!!!

Rozbít všechny okna! Zapálit! Nechat puštěnej plyn! Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!!!!
Dalších 10 měsíců ztracenejch...

Šmoulinka už zase vaří makaróny x Beetlebum x Beautiful Ones

Už v osmi letech jsem se vymykala, teda aspoň hudebně, i když málokdo o tom věděl. Všichni kamarádi poslouchali to, co tehdy nejvíc frčelo. Nechápu, jak jsem se k tomu dostala, ale měla jsem ráda Blur, no pochopte to, před Šmoulama a Maxim Turbulenc malá Ivuška (druhačka), který nedávno vypadaly mléčný zoubky, dá přednost britský kytarovce. A o dva roky, už ve čtvrtý třídě, zase Blur. Na moje britské hudební začátky jsem si vzpomněla dnes, když právě v okamžiku mýho probuzení v jednu odpoledne na ČT2 vysílali právě záznam koncertu Blur.
Konkrétně mému srdci byly nejbližší songy Beetlebum (1997) a Coffee and TV (1999).
No a mám tuhle kapelu ráda dodnes, i když s tím jejím slibovaným comebackem to vypadá bledě a Damon Albarn (dřív fešák, dneska mu je už 38 a je to horší) se radši věnuje animákům Gorillaz, grrr.

Jo a ještě jsem hodně milovala Suede (hlavně Beautiful Ones a Trash). Nevíte, co se s nima stalo?

Sakra, tenhle post mě docela dost dojal.